Některé nadnárodní zelené skupiny (a elektrárenské společnosti) z ideologických důvodů vliv větrníků na ptáky bagatelizují jako "biologicky a statisticky nevýznamný". Co se s tím dá dělat? Bohužel nic. Možnosti, jak počet opeřených obětí "ekologicky šetrného zdroje energie" snížit, jsou přitom bohužel velmi omezené. Podle Hnutí Duha je u nás, jak již bylo řečeno, reálně využitelný potenciál asi 1600 větrníků. Že by v Česku ročně usmrtily až 60 000 ptáků se už od ekologistů nedozvíme.
Větrné elektrárny ovlivňují okolní faunu, včetně ptactva. A úmrtí ptáků skutečně způsobují: v přímých dopadech (srážky s turbínami) vycházejí podle dostupných odhadů na vyrobenou energii srovnatelně s fosilními zdroji, nebo o něco hůře. Pokud však započítáme i dopady klimatické změny, kterou fosilní paliva způsobují, obraz se obrací a fosilní energetika vychází řádově hůře. Při zahrnutí klimatických faktorů tak větrná energie patří spolu s jadernou k nejšetrnějším zdrojům elektřiny ve vztahu k ptačím populacím. Podle nejčastěji citovaného odhadu připadá na vyrobenou gigawatthodinu u větrných elektráren zhruba dvacetina úmrtí ptáků oproti elektrárnám fosilním. Pokud tedy větrná energie nahrazuje fosilní zdroje, lze očekávat, že celkový tlak energetiky na ptačí populace se sníží. V porovnání s dalšími hrozbami, které pro ptáky představuje člověk, jsou ztráty způsobené větrnými elektrárnami malé. Skleněné plochy budov, kočky či silniční a železniční doprava zabíjejí ptáků řádově více.
Delší vysvětlení
Vliv větrných elektráren na ptáky je již desítky let zaznamenaným a zkoumaným fenoménem a je zohledňován při plánování a budování větrných elektráren. Ohrožení ptačích populací větrnými farmami spočívá jednak v přímém vlivu usmrcením otáčejícími se lopatkami a v nepřímém vlivu na migrační trasy, loviště a hnízdiště. Kolize s rotory turbín je nejviditelnějším dopadem větrných elektráren na ptáky. Skutečná míra rizika přitom do velké míry závisí na umístění a provozu konkrétních elektráren. Pokud se větrné parky staví mimo hlavní migrační trasy, důležitá místa krmení a hnízdiště ohrožených druhů a pokud provozovatelé přijmou vhodná opatření (například dočasné zastavení turbín v době migrace), lze jejich dopad výrazně omezit.
Míra úmrtnosti se s přibývajícími studiemi průběžně zpřesňuje a je výrazně závislá na zkoumaném regionu — v severní Americe bylo v roce 2012 odhadováno asi 300 tisíc úhynů v důsledku kolizí s větrnými turbínami ročně, německá data pak hovoří o sto tisících ročních zaznamenaných kolizích.
Tato data můžeme dát do kontextu s dalšími hlavními příčinami úmrtnosti ptactva:
Významným faktorem při posuzování míry vlivu větrné energetiky na ptactvo by mělo také být zvážení již probíhajícího a budoucího dopadu klimatické změny na danou faunu. Nebezpeční pro ptačí populace tkví v celkovém zvýšení průměrných teplot v lokalitách ovlivňující samotné ptactvo a jeho přirozené prostředí, v posunu rozmístění teplot v průběhu roku a tedy ovlivnění doby migrace a reprodukce i ve snížení dostupnosti potravy. Další ohrožení pak představuje zvýšená četnost extrémních meteorologických jevů.
Ačkoliv je míra úmrtnosti způsobená větrnými elektrárnami relativně nízká, neznamená to, že bychom se jí neměli zabývat. Je důležité podotknout, že větrné elektrárny nezasahují všechny ptačí druhy rovnoměrně. To je způsobeno nerovnoměrným rozmístěním VTE do specifických lokalit s vysokou větrností i samotným charakterem staveb, kdy výrazně více zasahují větší druhy s plachtivým letem, dravce kteří mají horší schopnost vidět při letu před sebou či migrující ptáky. Tyto druhy mají navíc často vyvádí ročně menší počet mladých, jsou dlouhověké a celkově se vyskytují na území v menších počtech. I nižší absolutní počty umrtí způsobených větrnými elektrárnami tak mohou představovat pro tyto druhy populační ohrožení.
Nepoměrný vliv na vybrané druhy je však stejně jako problémem i příležitostí. Pečlivý výběr umístění větrných farem mimo rizikové lokality výskytu či migrace těchto druhů a cílená opatření v citlivých obdobích mohou dopad na ohrožené druhy ptactva snížit na minimum. Minimalizaci vlivu větrné energetiky na ptactvo je vhodné realizovat tzv. hierarchií opatření. V prvním kroku je klíčové úplně vyhnout vysoce rizikovým lokalitám, jako jsou hnízdní teritoria dravců, migrační koridory, kolonie hnízdících druhů či lokality obývané vodními ptáky.
Optimalizovat je možné také samotné rozmístění elektráren v rámci větrného parku — seskupení turbín do těsnějších skupin (místo plošného rozptýlení) méně narušuje jak letový prostor, tak okolní přírodní plochy, vhodné je také umístěním respektovat známé migrační koridory.
Dalším opatřením je snižovat co nejvíce dopady elektráren — omezením trvale svítících světel přitahujících noční druhy, minimalizací konstrukcí na stožáru pro omezení posedových možností, zvýšením viditelnosti turbíny natřením části lopatek (ačkoliv efektivita tohoto opatření se dle aktuálních studií napříč lokalitami výrazně liší) či řadou provozních opatření. Ta jsou typicky navrhována pro konkrétní lokalitu na základě ornitologických průzkumů a stanovují buď omezení provozu za pevně daných podmínek (období tahu ptactva, doba hnízdění citlivých druhů či dny orby, kdy se na polích vyskytuje větší množství hlodavců zajímavých pro dravce), nebo využívají automatizované systémy vyhodnocující aktuální situaci (ptačí radary, kamerové systémy, prediktivní systémy vyhodnocující meteorologická a migrační data apod.). V neposlední řadě jsou pak aplikovaná opatření kompenzující zbývající újmy, jako je například úprava lokalit dále od větrných elektráren do přírodě blízkého stavu pro zvýšení atraktivity pro ptactvo. Řada relevantních autorit na poli ornitologie vyzývá nikoliv k úplnému omezení větrné energetiky, ale k řádnému mapování výskytu ptačích populací, identifikaci rizik a umisťování s respektem k těmto omezením (viz např. Česká společnost ornitologická, Royal Society for the Protection of Birds, Landesbund für Vogel).
Falešné tvrzení
Tvrzení
Autor zmiňuje skutečný dopad větrných elektráren, ale zamlčuje, že nahrazují fosilní zdroje, jejichž dopad je bezprostředně srovnatelný, v dlouhodobém horizontu potom řádově negativnější. Zároveň tak dělá na základě vybraných studií zaznamenávajících extrémní úmrtnost ptáků z atypických lokalit, které jsou odborníky nyní klasifikovány jako nevhodné pro umístění větrných farem, extrapoluje míru úmrtnosti ptáků pro všechny větrné elektrárny. Zobecňuje tak jeden případ na celý sektor bez zohlednění aktuální úrovně poznání, využívaných technologií a mitigačních opatření (studie pochází z 90. let minulého století).
Nejvýrazněji se v úryvku projevuje ad hominem: zeleným skupinám připisuje „ideologické důvody“ a označuje je pejorativně jako „ekologisty“, místo aby se zabýval jejich argumenty. Dále slaměný panák, tedy citace „biologicky a statisticky nevýznamný“ bez zdroje, která oponentům podsouvá vyhrocenou pozici. Text také pracuje s nejednoznačností: tvrzení o zanedbatelném vlivu na populace „vyvrací“ počtem jednotlivých uhynulých ptáků.
Celkově je text postaven na líné indukci, tedy na zamlčování nepohodlných informací. Tvrdí, že se s úmrtím ptáků nedá „bohužel nic“ dělat, přestože ověřená zmírňující opatření existují. Číslo „až 60 000 ptáků“ pak uvádí izolovaně: zamlčuje, že fosilní zdroje, které by větrné elektrárny nahradily, mají na ptáky řádově větší dopad, i srovnání s jinými příčinami jejich úmrtí.
Větrné elektrárny skutečně mají vliv na ptactvo a není na místě ho přehlížet. Lze ho ale výrazně omezit, především vhodnou volbou lokalit pro větrné parky a úpravami jejich provozu. Přímé dopady větrných elektráren jsou přitom srovnatelné s bezprostředními dopady fosilní energetiky. Pokud započítáme i dopady klimatické změny na ptactvo, rozvoj větrné energetiky, která nahrazuje fosilní zdroje, ohrožení ptáků naopak snižuje. Vzhledem k tomu, jak velkou hrozbu představuje klimatická změna pro biodiverzitu, je krátkozraké stavět proti sobě ochranu přírody a ochranu klimatu, tedy přechod na bezemisní energetiku.
Zdroje
LOSS, Scott R., Tom WILL a Peter P. MARRA. Estimates of bird collision mortality at wind facilities in the contiguous United States. Biological Conservation. 2013, 168, s. 201–209.
