Boj proti klimatické krizi naráží opakovaně na odpor zemí, jejichž ekonomiky jsou závislé na těžbě a vývozu ropy a plynu. Tyto tzv. petrostáty – v čele se Saúdskou Arábií a Ruskem, ale částečně i Spojenými státy – využívají širokou paletu diplomatických a ekonomických strategií, jejichž cílem je oddálit či oslabit klimatické závazky.

Hra s jazykem a techno-optimismus

Na půdě OSN i při klimatických konferencích patří mezi klíčové taktiky aktivní blokování ambiciózně znějících formulací. Saúdská Arábie a Rusko například trvale usilují o odstranění slovního spojení „phase-out“ (ukončení fosilních paliv) a prosazují vágnější termín „phasedown“ (postupné snižování). Tyto slovní hříčky mají zásadní význam: jazyk mezinárodních dohod nastavuje rámec budoucích vyjednávání.

Další klíčovou strategií je prosazování technologických řešení, jako je zachycování uhlíku, která umožňují pokračování v těžbě pod podmínkou nižších emisí.  Tato taktika slouží ke zmírnění mezinárodního tlaku na konkrétní datum ukončení fosilních paliv a vytváří prostor pro pokračování jejich exportu a ekonomické stability těchto států. 

Saudská Arábie

Saúdská Arábie je dlouhodobě známá svým systematickým obstrukcionismem v mezinárodních klimatických jednáních. Po více než tři desetiletí aktivně zpomaluje pokrok, brání omezování fosilních paliv a zpochybňuje klimatickou vědu na fórech OSN. Klíčovou taktikou je zneužívání procedurálních pravidel, například lpěním na konsensu, což dává nepřiměřený vliv zemím, které chtějí pokrok brzdit.

Rusko

Ruská politika je určována těsným propojením státu a fosilního průmyslu. Klimatická opatření jsou zde vnímána jako hrozba pro ekonomickou stabilitu i mocenské elity. Ruské závazky v rámci Kjótského protokolu či Pařížské dohody jsou hodnoceny jako zcela nedostatečné, přičemž Moskva často argumentuje i potenciálními ekonomickými přínosy oteplování, například zpřístupněním arktických zdrojů.

USA

Spojené státy americké v různých obdobích brzdily globální klimatické úsilí, a to především pod vlivem silné ropné a plynárenské lobby. Již od 90. let průmysl systematicky financoval akademiky a organizace, kteří posilovali dojem, že klimatická politika je příliš drahá a neproveditelná. USA tak například odmítly ratifikovat Kjótský protokol, opakovaně omezovaly finanční příspěvky do mezinárodních klimatických fondů a během některých administrativních období (zejména za George W. Bushe a Donalda Trumpa) oslabovaly závazky vyplývající z Pařížské dohody. Tyto kroky zásadně zpomalily globální klimatické úsilí a posílily vyjednávací pozici dalších petrostátů.

Společným jmenovatelem všech těchto strategií je hluboká ekonomická závislost petrostátů na fosilních palivech. Diplomatické obstrukce, manipulace s jazykem dohod, procedurální taktiky i „greenwashing“ prostřednictvím technologií způsobují, že klimatické závazky zůstávají vágní a méně ambiciózní, než by vyžadovala naléhavost situace.