Jak se mění množství arktického ledu?

Arktický mořský led je tenká, ale klimaticky zásadní vrstva ledu pokrývající severní oceán. Jeho rozsah, tedy oblast, kde led pokrývá alespoň 15 procent hladiny oceánu, se konzistentně měří ze satelitů od roku 1979. Nejdůležitějším ukazatelem je zářijové minimum, konec letního tání, kdy je led nejcitlivější na oteplování oceánu i atmosféry.

Ještě zásadnější než samotná plocha je stav ledu. Arktida se změnila z oblasti s převahou tlustého víceletého ledu na region, kde dominuje tenký jednoletý led, který se mnohem rychleji taje a snadno se rozpadá. Nejstarší víceletý led od roku 2012 prakticky zmizel a dnes tvoří jen zanedbatelné množství.

Tyto změny jsou plně konzistentní s tím, že se Arktida otepluje zhruba čtyřikrát rychleji než zbytek světa. Proto i další ukazatele v regionu, od tání ledovců po ztrátu permafrostu, míří stejným směrem. A nejde o izolovaný jev: obdobně rychlé a překvapivé změny v posledních letech sledujeme i u antarktického mořského ledu. Tvrzení o „netajícím“ arktickém ledu je proto v přímém rozporu s realitou.

Dlouhodobá data ukazují, že Arktida prochází rychlým a konzistentním úbytkem mořského ledu. Zářijový rozsah klesá přibližně o 13 procent za dekádu a od roku 1979 se zmenšil zhruba o 46 procent. To odpovídá téměř třem milionům kilometrů čtverečních letního mořského ledu, ploše větší než Středozemní moře. Meziroční výkyvy jsou v Arktidě běžné, což dobře ilustruje rekordně nízké minimum v roce 2012, které způsobila kombinace atmosférické cirkulace, silných cyklónů a rychlého exportu ledu úžinu Fram. Právě proto klimatologie pracuje s dekádami, ne s jednotlivými roky.

Vývoj je při takovém pohledu jasný:

Ačkoli je dlouhodobý trend jednoznačný, arktický mořský led není laboratorní systém s dokonale hladkým poklesem. Rozloha kolísá podle změn v atmosféře a oceánu a tyto výkyvy mohou na několik let až dekádu částečně zakrýt pokračující úbytek. Právě proto graf na první pohled opravdu působí tak, že po prudkém propadu v období 1996 až 2007 následuje určité zploštění.

Toto zpomalení je dobře známý a očekávaný jev. Nejnovější studie ukazují, že jde o běžnou součást vnitřní klimatické variability. Vícedekádové fluktuace oceánských proudů v Atlantiku a Pacifiku mohou dočasně snížit přísun tepla do Arktidy a na několik let oslabit rychlost tání, aniž by se změnil základní trend. Podobná období se v klimatických modelech objevují opakovaně a po jejich odeznění úbytek pokračuje, často rychleji než před pauzou.

Zároveň plocha mořského ledu je pouze jedním z indikátorů jeho množství. Plocha popisuje pouze jeho rozsah, ale led má i tloušťku. A Arktida se během čtyř desetiletí změnila z oblasti s převahou tlustého víceletého ledu na oceán pokrytý převážně tenkým jednoletým ledem. Tloušťka a věk ledu jsou zásadní, protože určují jak jeho objem, tak jeho odolnost.

Víceletý led přežívá léto a je stabilní. Jednoletý se rychleji taje a snadno se láme větrem i vlněním. V osmdesátých letech tvořil nejstarší led starší čtyř let přibližně 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Dnes jde asi o 118 tisíc kilometrů čtverečních. Od roku 2012 je tento nejodolnější led téměř pryč, což potvrzují i radarová měření tloušťky z družic CryoSat-2 a ICESat-2. Arktida tedy neztrácí jen rozlohu, ale i stabilitu a schopnost obnovy ledu.

Tyto změny nejsou výsledkem krátkodobé oscilace ani statistické náhody. Pokles je patrný prakticky ve všech měsících roku a v celé satelitní éře. Modely i pozorování ukazují, že za rychlým úbytkem stojí kombinace oteplující se atmosféry, teplejšího oceánu a zpětných vazeb, jako je pokles albeda a vyšší přenos tepla skrz tenčí led. Arktida se otepluje zhruba čtyřikrát rychleji než světový průměr, což celý proces dále urychluje.

Pro úplnost: podobný obrat vidíme i na opačném pólu. Antarktický mořský led byl po desetiletí mimořádně stabilní a až do roku 2015 mírně rostl. Po rekordním maximu v letech 2014 a 2015 však následoval prudký propad. Od roku 2016 je pokles mnohem výraznější a v letech 2022 a 2023 dosáhl historických minim hluboko pod dlouhodobým průměrem. Současné klimatické modely tento rychlý propad většinou nedokážou reprodukovat, což ukazuje, že oba póly reagují rychleji a citlivěji, než se ještě nedávno předpokládalo.