evidence.ninja

Zřícený ledovec v Nepálu: Souvisí katastrofa s klimatickou změnou?

Zřícení ledovce Langtang Lirung spustilo v Nepálu povodňovou vlnu, která byla tak velká až způsobila vlastní zemětřesení. Identifikováno bylo již přes tisíc obětí, další tisíce zůstávají pohřešovaní. Vědci teď zkoumají, co katastrofu v Nepálu spustilo – a hrozí něco podobného i v Evropě?

Marie Šabacká

Satelitní snímky z roku 2024 a z 27. srpna 2026. Zdroj: Vantor via AP

Ráno 26. srpna 2026 se ze severního svahu himálajského masivu Langtang Lirung zřítila velká část ledovce spolu se skalním podložím, na němž spočívala. Led a úlomky skal spadly přibližně o 1 200 výškových metrů do údolí řeky Lhende Khola. Následovala mimořádně ničivá povodňová vlna, která překročila hranici Tibetu a Nepálu a pokračovala zhruba sto kilometrů po proudu řeky.

Během několika minut ničila sídla, silnice, mosty i vodní elektrárny. Na některých místech stoupla hladina řeky během půl hodiny až o 9 metrů. Katastrofa si vyžádala stovky obětí a tisíce lidí zůstávají pohřešovaní.

Satelitní snímky dnes poměrně dobře ukazují místo odtržení i dráhu, po níž se led a kamení zřítily do údolí. Spolu s rozborem seismických záznamů také vyvrátily první domněnku, že katastrofu vyvolalo zemětřesení. Silné otřesy způsobil samotný pád ledu a kamení, který rozvibroval zemský povrch s energií odpovídající přibližně zemětřesení o magnitudě 5,2.

Blesková povodeň způsobená kolapsem ledovce. Zdroj: X Reuters

Podle (v době vydání článku) stále předběžné rekonstrukce dopadly led a kamení do úzkého údolí a na určitou dobu zablokovaly řeku Lhende Khola. Za vzniklou přírodní hrází se mohla nahromadit voda. Pokud hráz přetekla nebo se protrhla, údolím se následně prohnala prudká povodňová vlna. Část povodňové vlny mohla vzniknout také okamžitým vytlačením vody z koryta. Proud potom cestou nabíral další říční vodu, bahno, balvany i infrastrukturu, která mu stála v cestě, takže jeho objem i ničivá síla dále rostly.

Proč se utrhla část ledovce i s podložím?

Bezprostřední příčinu kolapsu zatím neznáme a její spolehlivá rekonstrukce může trvat měsíce až roky. Bude nutné porovnat optické a radarové snímky z doby před katastrofou, hledat případné zrychlování tání ledovce nebo otevírání trhlin a doplnit satelitní pozorování terénním průzkumem. Ani poté nemusí být možné určit jediný proces, který svah do pohybu uvedl.

Katastrofa se sice odehrála během monzunového období, podle dosavadních údajů jí však nepředcházely mimořádné srážky ani jiné neobvyklé meteorologické události. Dr. Hamish Pritchard z British Antarctic Survey nicméně upozornil, že teplotní čidlo umístěné v zemi asi deset kilometrů od místa kolapsu zaznamenalo dva dny před katastrofou nejvyšší hodnotu za dva roky měření. Vyšší teplota mohla podpořit tání a pronikání vody do puklin, zda však ke kolapsu skutečně přispěla, zatím nevíme.

Satelitní snímky hraničního přechodu mezi Čínou a Nepálem - před a po povodni. Zdroj: X

Možných fyzikálních mechanismů je několik. Ledovec není nehybná sněhová čepice: působením gravitace se pohybuje a přizpůsobuje se tvaru terénu. Když se ztenčuje, ustupuje a rozpadá, mění se jeho tvar i rozložení sil. Po zániku spodní části může výše na strmém svahu zůstat menší, silně rozpukaný ledovec, který místy přečnívá přes skalní předěl.

Stabilitu může ovlivňovat také voda pronikající do trhlin a mezi ledovcem a jeho podložím. V dlouhodobě zmrzlém skalním podloží může led v puklinách spojovat jednotlivé bloky podobně jako tmel. Při oteplování ztrácí pevnost a může začít tát; do puklin pak proniká více kapalné vody. Stabilita celého svahu se tím může dále snižovat.

Hrála tu roli klimatická změna?

Odpověď není jednoduché ano nebo ne. Himálaj je geologicky mladé a stále aktivní pohoří, jehož strmé a rozpukané svahy byly náchylné k sesuvům už dávno před současným oteplováním. Působí na ně monzunové srážky i častá zemětřesení: jedno z nich například v roce 2015 spustilo přímo v Langtangu několik lavin ledu a kamení. Tentokrát však zemětřesení jako spoušť doloženo nebylo.

Současně se místní vysokohorské prostředí rychle mění. Za poslední dvě století se plocha ledovců v Langtangu zmenšila asi o 41 procent a v posledních desetiletích led ubývá stále rychleji. Původně souvislé ledovce se přitom rozpadají na menší celky, a jejich počet se tak téměř zdvojnásobil.

Nejvýraznější je oteplování právě ve vysokých, zaledněných částech Langtangu. Nad 4000 metrů se teplota zvyšuje přibližně o 0,3 °C za desetiletí, tedy zhruba o 1,5 °C za půl století. Právě v těchto výškách se nacházejí ledovce i dlouhodobě zmrzlé skalní podloží.

To samo o sobě nedokazuje, že klimatická změna způsobila tento konkrétní kolaps. Oteplování ale dlouhodobě zmenšuje a rozděluje ledovce, zvyšuje množství kapalné vody a oslabuje zmrzlé podloží. Některé ledovce a skalní svahy se tak mohou postupně přibližovat k hranici nestability. Jak velkou roli sehrálo oteplování u Langtang Lirung by mohla určit až studie porovnávající skutečný vývoj svahu s tím, jak by se pravděpodobně vyvíjel bez změny klimatu způsobené lidskými emisemi.

Budou podobné katastrofy častější?

Kolapsy ledovců a skalních svahů nejsou novým jevem. Jejich dlouhodobý vývoj se navíc obtížně vyhodnocuje, protože záznamy jsou krátké a neúplné a dnes pomocí družic zachytíme i události, které by dříve zůstaly nepovšimnuté.

Určité signály však existují. Studie snímků Landsat z let 1998 až 2018 zjistila ve vysokohorské Asii v poslední části sledovaného období nárůst velkých sesuvů spojených s ledovci a souvislost mezi úbytkem ledovcové plochy a rozsahem sesuvů.

Může se něco podobného stát také v Evropě?

V Alpách ustupují ledovce mimořádně rychle, oteplují se skalní stěny a rozmrzá led ve skalních puklinách. Podobné kombinace horských nebezpečí proto mohou vznikat i zde, přestože konkrétní průběh každé události je odlišný.

V květnu 2025 se například destabilizovala skalní stěna nad švýcarskou obcí Blatten. Na ledovec Birchgletscher pod ní postupně napadaly miliony krychlových metrů kamení. Ledovec se pod dodatečnou zátěží zrychlil a 28. května se téměř celý zřítil do údolí spolu s napadaným materiálem. Většinu obce zničil.

Kolaps švýcarského ledovce v roce 2025 smetl celou vesnici. Zdroj: WSJ

Blatten zároveň ukázal, že některé kolapsy lze předem rozpoznat. Pohyb skalního svahu i ledovce byl dlouhodobě sledován, a přibližně tři sta obyvatel proto mohlo být devět dní před hlavním kolapsem evakuováno. Samotnou obec se zachránit nepodařilo, lidé však dostali včas odejít.

Takové varování je možné především tam, kde už o nestabilitě víme. Družice, radary, kamery, GPS a seismometry mohou zachytit zrychlování pohybu nebo otevírání trhlin. Mnohem obtížnější je mezi tisíci ledovci a skalními stěnami určit, které místo je potřeba sledovat. Zvlášť v rozsáhlých a odlehlých oblastech Himálaje proto nelze podrobně monitorovat každý svah.

Právě zde spočívá hlavní problém do budoucna: ústup ledovců, oteplování zmrzlého podloží a změny v množství kapalné vody mohou postupně ovlivňovat i místa, která dosud byla stabilní, takže riziková místa bude nutné průběžně znovu vyhledávat a hodnotit.

Ochrana proto musí spojovat několik různých kroků: vyhledávání měnících se svahů pomocí družic, podrobné sledování známých rizikových míst a rychlé varování. Počáteční kolaps vysoko v horách často zastavit nelze; včasné varování však může výrazně omezit jeho následky.

Zdroje:

Vědecké články

Mediální výstupy