Od pionýrů klimatické vědy k obelhávání veřejnosti. Americké centrum zveřejněnilo desítky interních dokumentů fosilních firem

Zpráva s názvem „Klimatický podvod 101: Jak ropné společnosti obelhávaly veřejnost ve 101 dokumentech (1957–2026)“ přináší kolekci interních dokumentů, prezentací, výzkumných zpráv, ale i patentů fosilních firem za posledních sedm desítek let. V celku vykreslují obraz toho, co společnosti jako Exxon, Shell nebo BP věděly o klimatické změně předtím, než se o téma začala zajímat veřejnost a popisují strategie, jimiž manipulovaly veřejným míněním v zájmu udržení svého obchodního modelu. 

Ukazuje se, že řada těchto firem měla svá vlastní výzkumná oddělení, která pomáhala zpřesňovat poznatky o skleníkovém efektu a roli fosilních paliv v tomto procesu. Fosilní společnosti měly velmi podrobné informace o budoucích dopadech klimatické změny a jejich vlastní experti paradoxně pomáhali upevňovat rozvíjející se vědecký konsensus v této oblasti. Jak nově publikovaný report dokládá, odborníci fosilních firem dokonce interně vyvraceli tvrzení některých klimatických popíračů, která se šířila v médiích. 

Nejpozději od osmdesátých let však management těchto firem přestal naslouchat varování svých vlastních vědců. „Místo toho plánovali, jak ochránit své obchodní zájmy, hlavně rozptylováním úvah o odklonu od fosilních paliv,“ píše se v úvodu zprávy. 

Kolekce publikovaných dokumentů sice není převratná ani doposud zcela neznámá. Materiály roztroušené na mnoha místech však předkládá v ucelené a přístupné podobě, přičemž každý ze 101 pramenů interpretuje a zasazuje do náležitého kontextu. Report tak navazuje na řadu jiných akademických a občanských iniciativ, které shromažďují interní dokumenty fosilních firem. Na rozdíl od některých historických prací Centrum mapuje manipulativní techniky vlastně až do dnešních dnů a některé publikované dokumenty pocházejí z relativně nedávné doby. 

Report přichází v době, kdy desítky amerických měst a států žalují ropné giganty o miliardová odškodné za způsobené klimatické škody a soustavné obelhávání veřejnosti. Fosilní lobby se současně snaží s pomocí spojenců v Kongresu a u Nejvyššího soudu o to, aby byly podobné soudní spory do budoucna znemožněny (de facto, aby sektor získal imunitu ve sporech o škody, které způsobil). Publikované dokumenty ilustrují, že fosilní firmy o škodách, které způsobují, věděly už před lety, ale snažily se veřejným míněním manipulovat ve snaze zachovat status quo.

Přimět fosilní průmysl k vyvození odpovědnosti za desítky let obelhávání veřejnosti není samo o sobě řešením klimatické krize. Nicméně zajistit, aby producenti ropy a plynu nemohli dále beztrestně lhát, je nezbytný krok,“ uzavírá zpráva.

Výběr klíčových dokumentů zprávy: 

Kapitola 1: Identifikace problému CO2 (1957–1974)

Mezi 50. a 70. léty 20. století pomáhaly fosilní společnosti etablovat vznikající vědu o klimatu. Firemní vědci rozpoznali, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře roste především kvůli spalování fosilních paliv a způsobuje skleníkový efekt. Ačkoli konkrétní dopady zůstávaly nejisté, průmysl pochopil riziko následků a začal řešit, jak by globální oteplování mohlo v budoucnu ovlivnit jeho provoz a ekonomickou stabilitu.  

Dokument 1: V roce 1957 publikovali výzkumníci ze společnosti Humble Oil (nyní Exxon Mobil) studii o „obrovském množství oxidu uhličitého“ uvolňovaného z velké části spalováním fosilních paliv. 

Kapitola 2: Vznik „jasného vědeckého konsensu“ (1978–1982)

Koncem 70. a začátkem 80. let, kdy se formoval konsensus o lidmi způsobeném globálním oteplování, se průmysl věnoval špičkovému klimatickému výzkumu. Místo zpochybňování vědeckého konsensu firemní výzkumníci dále potvrzovali, že spalování fosilních paliv způsobí oteplení. To by mohlo zásadně změnit globální klimatické procesy a spustit nevratné změny napříč ekosystémy i ekonomikami. 

Dokument 10: V roce 1982 výzkumník Exxonu Roger Cohen konstatuje v interním dokumentu managementu, že zdvojnásobení oxidu uhličitého v atmosféře by zvýšilo průměrné globální teploty o 1,5 až 4,5 stupně Celsia, což by vyvolalo „významné změny v klimatu Země, včetně distribuce srážek a změn v biosféře.“ Na dokumentu je zajímavé, že se vypořádává s alternativními „skeptickými“ teoriemi, kdy např. prof. Newell z MIT tvrdil, že odpařování vody v rovníkových oblastech by mohlo globální oteplování výrazně zbrzdit. Cohen využil matematický model Exxonu k otestování Newellovy teorie a potvrdil, že odpařovací efekt sice omezuje růst teplot na rovníku, ale vyvolává kompenzačně větší oteplení v polárních oblastech. Tím dokázal, že i po započtení tohoto mechanismu zůstává průměrný globální nárůst teplot stále plně v souladu s širším vědeckým konsensem. Cohen radí pokračovat ve výzkumu a šířit nová zjištění, ačkoli to může vyvolat zvýšenou pozornost médií. 

Kapitola 3: Příprava „agresivního obranného programu“ (1979–1989)

V průběhu 80. let si ropné a plynárenské společnosti uvědomily, že změna klimatu představuje hrozbu pro jejich podnikání. Časovou prodlevu před nástupem znatelnějšího oteplování využívaly tyto firmy jako příležitost k ovlivňování veřejného mínění a oddalování opatření, ve snaze ochránit své dlouhodobé zájmy. 

Dokument 17: V roce 1982 tehdejší prezident Exxon Research and Engineering E. E. David Jr. přiznal, že produkty společnosti stojí v samotném centru problému s CO₂ a že odklon od fosilních paliv již započal. Zdůraznil potřebu včasné reakce kvůli zpožděnému vlivu emisí a zmínil výzkum Exxonu v oblasti baterií pro elektromobily, nebo možnosti solární i jaderné energetiky. Klíčovou otázkou podle něj není zpochybňování klimatické vědy, ale to, jakou podobu získá energetická politika a jak na tuto proměnu firmy odpoví.

Dokument 23: V oboru ale převážil jiný postoj. Společnost Shell v dokumentu z roku 1989 předpovídala, že snahy o boj proti globálnímu oteplování výrazně zasáhnou její hlavní podnikatelské aktivity. Jeden ze scénářů počítal s rostoucím vlivem ekologických skupin a přísnější regulací emisí, což by pro tyto firmy znamenalo značné finanční náklady. Společnost očekávala, že obavy ze změn klimatu povedou k aktivní podpoře obnovitelných zdrojů a k poklesu produkce fosilních paliv.

Kapitola 4: „Zdůrazňujte nejistotu“ – Křížová výprava proti klimatické vědě (1988–1996)

Klimatolog James Hansen v roce 1988 před Kongresem potvrdil lidský vliv na klima, čímž se z dlouho očekávaného rizika stala okamžitá reputační krize. Fosilní průmysl reagoval spuštěním koordinované kampaně s cílem zpochybnit důvěryhodnost klimatické vědy. Snažil se přesvědčit politiky i veřejnost, že přechod na jiné zdroje je nemožný, regulace by poškodila ekonomiku a vědecké poznatky ještě nejsou dostatečné. 

Dokument 25: Důvěrná zpráva Exxonu z roku 1988 stanovila novou strategii: zdůrazňovat nejistotu vědeckých poznatků, prosazovat „vyvážený“ přístup a bránit se zveličeným tvrzením, která by nahrávala obnovitelným zdrojům. Exxon si uvědomoval, že se oteplení zřetelně neprojeví během dalších 10 let, což společnosti poskytlo předstih k ovlivnění politických debat. Zpráva také odhaluje záměr využít vedoucího postavení v American Petroleum Institute i v dalších organizacích k formování reakce celého fosilního průmyslu.

Kapitola 5: Global Climate Coalition (1993–1996)

Na rostoucí povědomí veřejnosti o klimatických změnách reagoval průmysl vyvoláváním pochybností a blokováním snah o zmírnění dopadů oteplování. K šíření zavádějících tvrzení o nejistotě vědy využíval také průmyslových sítí a krycích skupin. Ztělesněním těchto snah se stala síť Global Climate Coalition (GCC), založená v roce 1989. 

Dokument 44: Komunikační strategie GCC, zdůrazňující nejistoty vědy, se ukázala jako úspěšná. Podle dokumentu z roku 1995 GCC „úspěšně přesměrovala mediální pokrytí vědy o globální změně klimatu, účinně odvrátila zprávy o ekologické katastrofě a prosadila sdělení o chybějícím konsensu ohledně globálního oteplování.“

Kapitola 6: Hledání společné reakce (1997–1999)

Koncem 20. století čelil průmysl dvěma výzvám: panel IPCC v roce 1995 potvrdil „patrný lidský vliv na globální klima“ a v roce 1997 byl přijat Kjótský protokol. Reakce průmyslu se roztříštila – některé firmy dále uplatňovaly prosté popírání, jiné přešly k mírnějšímu přístupu a stavěly se do role odpovědných aktérů. Přesto se shodovaly na zpochybňování vědeckého konsensu a na boji proti závazkům na omezení spotřeby fosilních paliv. 

Dokument 53: Důvěrná zpráva Shellu z roku 1988 pracovala s hypotézou, že by narůstající klimatické škody vedly k ostré reakci veřejnosti i soudním žalobám proti fosilnímu průmyslu. Společnost předvídala vlnu bojkotů, protestů a žalob, analogicky k dřívější situaci v tabákovém průmyslu. Shell si tedy plně uvědomoval riziko, že jeho strategie obelhávání veřejnosti nakonec vyústí v právní postih a ztrátu důvěry.

Kapitoly 7 & 8: Falešná řešení a Big Oil jako „součást řešení“ (2001–2014)

S počátkem milénia se ropné společnosti začaly prezentovat jako odpovědné subjekty řešící klimatické změny, aniž by však slevily z produkce fosilních paliv. Obhajovaly dobrovolné závazky a nové technologie (jako zachytávání uhlíku, CCS), nicméně interně nadále zdržovaly politická rozhodnutí. 

Dokument 62: Expert Exxonu Brian Flannery v roce 2002 doporučil poradci Bílého domu, aby se americký výzkumný program zaměřil na „nevyřešené“ otázky – například zda za změnu klimatu skutečně může člověk – čímž popřel zjištění vlastních vědců z 80. let. Flannery navíc označil panel IPCC za zpolitizovaný a kritizoval jeho zprávy za to, že podle něj přeceňují vědeckou jistotu.

Dokument 69: Odpovědí Shellu na hrozbu zpřísňujících se limitů emisí CO₂ bylo zachytávání a ukládání uhlíku (CCS), které mělo podle ředitelky Roxanne Decyk zabránit „společenskému odporu vůči našim produktům na bázi fosilních paliv“. Společnost tuto technologii prosazovala s cílem uchovat si svoje postavení a vyvrátit přesvědčení, že využívání fosilních paliv je v přímém rozporu s ochranou klimatu.

Kapitola 9: Sázka na falešná řešení po Pařížské dohodě (2015–2019)

Po roce 2015 se ropný průmysl dostal pod obrovský tlak. Podpis Pařížské dohody a novinářská odhalení o desetiletích zatloukání vědeckých faktů přitáhly k firmám nevídanou pozornost veřejnosti i úřadů. I když vlastní experti korporací upozorňovali, že sázka na zemní plyn a zachytávání uhlíku má zásadní omezení, vedení firem na tato „falešná řešení“ spoléhalo dál. Místo skutečné změny tak firmy dál tvrdily, že jsou nezbytným partnerem v boji s klimatickou krizí, zatímco odmítaly jakoukoli reálnou odpovědnost.

Dokument 81: Interní pochybnosti Exxon Mobilu o použitelnosti CCS v praxi firmě nebránily spustit masivní reklamní kampaň přes agenturu BBDO. Podle zadání z roku 2018 měla propagace myšlenky zachytávání uhlíku oslovit širokou veřejnost i politiky a přesvědčit je, že společnost aktivně snižuje emise CO2, ačkoliv ve skutečnosti dál navyšovala těžbu fosilních paliv.

Kapitola 10: Dobrovolná (ne)činnost a prázdné sliby o „čisté nule“ (2016–2026)

Po Pařížské dohodě začaly ropné firmy v reakci na tlak veřejnosti používat pojem „čisté nulové emise“, aby si zajistily i nadále právo podnikat v oboru. Místo skutečného snižování emisí však v zákulisí dál bránily reálné změně. Výsledkem byla éra velkolepých, ale prázdných slibů, během níž korporace dál rozšiřovaly těžbu a blokovaly jakoukoli odezvu na klimatickou krizi. 

Dokument 93: Důvěrná prezentace Shellu z roku 2020 zaměstnance varovala, že společnost musí dbát na přesné formulace kvůli rostoucímu riziku právních sporů. Dokument výslovně uváděl: „Nevyvolávejte prosím dojem, že Shell je ochoten snižovat emise oxidu uhličitého na úroveň, která nedává obchodní smysl“ a „Nenaznačujte, nenavrhujte ani nenechávejte prostor pro výklad, že (čisté nulové emise) jsou cílem nebo vizí Shellu.“

Soubor všech 101 dokumentů je volně ke stažení na webu Centra pro klimatickou integritu.